Blake Fox

15. února 2013 v 16:44 | Admin |  Postavy
Jméno a příjmení: Blake Fox

Rasa:
Mutant + AVS

Věk:
19

Schopnost:
Telekineze

Místo pobytu:
Peklo, BLOK.251

Zaměstnání:
Dealer

Vzhled:
Blake má husté, rovné vlasy většinou sčesané nahoru v hnědé barvě. Má zelené oči s různými nesrozumitelnými vzorky uvnitř. Lehce se v nich můžete ztrácet a když se mu chce jeho oči přímo hypnotizují. Můžou se vám zdát jako propast, protože jdou od krajů světle zelenou a postupují ke středu tmavší a tmavší barvou. Jeho postava je taková jak by jen takovému člověku mohla vypadat, není tedy rozhodně tlustý, spíš naopak, vzhledem k neustálému pohybu. Má světlejší ne přímo vybledlou kůži.Na krku většinou nosí starý černý růženec schovaný pod trikem.

Povaha:
Blake je rád upírem i když se z počátku nákazy bál. Je to svůdník a má kolem sebe rád přátele, ale v některých věcech je také patřičně nepříčetný a to hlavně ve svojí práci. Moc se s nikým nepáře ale není zlý.Krev pije rád to jo, ale většinou si ji schrastí někde v krevních bankách a když už by bylo opravdu nejhůř schrastí i zvířecí. Nemá rád naivní lidi, nemůže však říct že by je úplně nenáviděl.

Minulost:
Před devatenácti lety vykukuje na svět hlavička malého Blakea, byl tak vyjevený ze světa, že ani nestačil plakat, jen začal zkoumat svět velkýma očima . Kdesi v nemocnici, nebo počkat, tohle není nemocnice ...
Když jsem se poprvé podíval na svět přišel mi nějaký pochmurný, všude byly stíny a myslel jsem si, že jsou všude strašidla, pod postelí , pod máminou sukní a všude kde byly stíny. Bál jsem se tmy, bál jsem se stínů, co když z nich vyskočí černý muž? Co když černý havran a klovne mě? Zkrátka a jednoduše, tmy jsem se bál. Byla černá, ale v začátcích mého života byla mnohdy jediným přítelem, který byl pořád se mnou. Hrál jsem si s ní, ano hrál, a postupně se můj strach z ní začal vytrácet. Pár dalších let mého života bylo zdlouhavých a jejich náplň byla vlastně jen o pití , jídle a učení jednoduchých věcí jako řeč, která se mi před prvními slůvky ozývala pouze v mých myšlenkách. Netušil jsem proč jem to tak dlouho nezkusil, byla zábavná a bavilo mě komolit slůvka. Každé jedno jsem začal říkat se zvláštním dětským přízvukem a trvalo mi dlouho než jsem konečně vychytal všechny chybičky. Pak mě řeč omrzela, přestal jsem mluvit, když nebylo proč. Mluvil jsem tehdy jen s mámou a někdy i tátou, ale ten chodil z práce pozdě domů . Párkrát jsem dokonce vídával někoho mladšího a když jsem na něj mluvil stále ještě komolil větičky, kterým jsem se občas musel zasmát. Ven jsme s mámou moc nechodili, to teprve když mi bylo pět. Do té doby jsem svět venku zkoumal za sklem oknem mého pokojíčku. Obdivoval jsem ten svět, svět venku něde tam za sklem. Byl pro mě tak nedosažitelný ale postupně, jak často jsem chodil ven , se pro mě ale svět venku začal zdát samozřejmým. Ty věci co jsem neuměl pojmenovat jsem tázavě vyžadoval po mámě, která se často zasmála. Někdy se i zeptala jak si myslím, že se to jmenuje, pak se smála ještě víc a já se smál s ní . Měl jsem ji rád, usmívala se vždycky tak kouzelně. Zanedlouho jsem začal chodit ven sám, někdy i potají, ulice byly kouzelné a párkrát jsem si i zašel na skládku. Byly tam věci, ze kterých jsem si stavěl co jen jsem chtěl a to se mi líbilo. Pak jsem je ale potkal. Že se jmenují ROTS jsem odhadl jen z nenávistivých hlasů kolem. Šli na jednoho pána a bylo jich pět, pět na jednoho, to nebylo fér! Pomyslel jsem si. Ale ten jistý muž se jim jednoduše ubránil. Byl jsem si jistý, hned jak jsem to viděl, že chci umět bojovat jako on a přiběhl jsem k němu. Žadonil jsem aby mě to naučil a po dlouhém přemlouvání tedy souhlasil. Na další den jsem se tak strašně těšil. Běžel jsem hned brzo ráno za ním a radostně jsem zaklepal . A tak jsem se po zdlouhavém půlroce naučil přes tři druhy bojových umění. To už mi bylo sedm. Měl jsem to strašně rád. Rád jsem se učil a myslel jsem si ,že čím víc toho budu vědět tím budu lepší. Tedy bylo tomu tak, ale jen v Nebi. Zanedlouho jsem poznal, že tady v Pekle jde spíše o přežití. Když jsem jednou šel z venku domů, uslyšel jsem křik, který ve mě naprosto přehlušil jakékoliv potřeby. Utíkal jsem domů a když už mi dům byl na dohled, popadla mě panika, nedokázal jsem ani brečet, jak jsem byl vystrašený. Náš dům hořel a venku byli naši milí ROTS. Po chvíli vylekání na mě dolehl takový smutek, že jsem se stihl jen schovat za roh a rozplakal jsem se tak, že jsem jen sotva popadal dech. Nemůžou být mrtví! To nejde! Není to možné, ne, ne,ne! To nejde, co budu dělat! Nemůžu zůstat sám.Běhalo mi myslí. Brečel jsem až do úplného vyčerpání a usnul jem. V tu chvíli jsem si pomyslel, že tma mě nikdy neopustí. Tam kde je světlo je zle, špatně vždyť sám oheň byl špatný, jak tedy může být světlo dobré? Ráno už jsem se vzbudil kdesi na posteli ... Netušil jsem co tu dělám. Byl to obrovský pokoj s mnoha druhy nářadí. Vyšel jsem ven, bolela mě hlava, ale bylo mi už jasné, že rodiče zpět nevrátím. Po té myšlence se mi znovu zamlžily oči. Ještě než jsem stihl kamkoli dojít, zastavil mě jakýsi pán. Vypadal mile. Řekl mi, že mě našel uplakaného ležet na zemi a nemohl mě tam nechat. Byl jsem mu vděčný a tak jsem mu s brekem popovídal co se stalo. Nechal si mě u sebe a naučil mě jak mám postavit tu kterou věc, dokonce jsem sám... tedy už když mi bylo kolem 14ti... postavil menší vznášedlo. Když jednou přijela jeho neteř a já se na ní podíval.. prostě... neodolal jsem jejímu úsměvu a musel jsem se usmát taky. To už mi ale zrudly tváře jak rajčeti a musel jsem sklopit pohled. Jak se věci sešly tak i tak, dlouho jsem nechápal co k ní cítím ale nakonec jsem na to došel. Vyznal jsem jí lásku. Sice trochu sekaně, ale to se taky počítá ne? Byl jsem s ní šťastný dokud si nenašla někoho jiného. Dlouho jsem ji nemohl dostat z hlavy a většinu dní jsem byl zamlklý, ale pak mi došlo, že mohu mít kterou jen chci. Stejně jako ona. Budu jako ona. Aby jí bylo líto, že mne opustila. Aby jí to bylo tak strašně líto, že by se mohla zabít! V tu chíli jsem pocítil vztek, ale i výhru. Od té doby mě tento styl života vyhovoval. Bylo jisté, že mi nikdo neublíží a to se mi líbilo. Jak dny plynuly objevil jsem, že ovládám jakousi schopnost, telekinezi. Mohl jsem hýbat s předměty, ohýbat je a deformovat. Pomáhalo mi to při práci na různých strojích. Jednoho dne přišel Sepharim, tedy můj učitel domů. Šílel a já jsem nevěděl proč. Po nějaké době mi to ale došlo. Ta nemoc, ketré se všichni obávali! On ji měl. Měl jsem utéct. Bál jsem se, ale nemohl jsem nechat člověk , co se mě tak dlouhou dobu zastával o samotě. Zůstal jsem s ním do té doby než skonal, jenže to mi nedošlo ... že může být i agresivní. Pokousal mě. A ta nemoc, co sem se jí bál ...najednou ... já ji měl. Nevěděl jsem jestli mám plakat, nebo se smát. Musel jsem to rozdýchat, ale ... kupodivu jsem z ní nezešílel jak můj učitel. Moje tělo se s ní naučilo žít. Z počátku to bylo těžké, ale musel jsem to nějak rozdýchat a nakonec jsem si řekl, že je to výhra! A nebyla snad? Žít věčně, navždy mladý, čí by to nebyl sen? Po dlouhém průzkumu domu, jsem jednou našel pár receptů na návykové látky. B-fly a vůbec všechny receptury. Řekl jsem si, že by mohla být zábava tohle dělat ... a když jsem se do toho už jednou namočil, už nebylo cesty zpátky. Skoro všichni o mě věděli a prosili mě o drogy. A proč je neprodávat?...Prodat za slušnou cenu jde snad všechno nebo ne ?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.