Léto 2700 byNarami Zarate

16. února 2013 v 13:03 | Admin
Někdy v létě 2700

Stála jsem asi třicet metrů od jednoho z řady chátrajících domů v Pekle a skrz okno pozorovala tříčlennou rodinu, jež právě usedala k večeři. Očividně neměli ani ponětí o tom, že za chvíli naruším jejich dosavadní klid. Pakliže se život tady dole vůbec mohl označit "klidný". Z reproduktoru uvnitř mé helmy, se ozval strohý příkaz: "Vojáku, nahlaste svou pozici." "Tady číslo 327, Narami Zarate. Právě sleduji obydlí cíle," odpověděla jsem úsečně do zabudovaného mikrofonu, aniž bych jen nakrátko spustila zrak z postav za oknem. Zároveň jsem soustředěně poslouchala zvuky svého okolí, abych případného narušitele zaznamenala dřív, než si on sám vůbec uvědomí, že narazil na vojáka ROTS. "Jaký je váš úkol?" otázal se mě hlas a já mu se stále stejným kamenným výrazem odpověděla: "Identifikovat cíl a zlikvidovat ho. Svědkové se nepovolují." Mezi ty v tomto případě patřila rodina onoho muže. Muže, jehož jsem měla odstranit. Reproduktor ztichl a já věděla, že nastal čas. Rozběhla jsem se k oknu, za běhu pomocí svých mozkových vln roztříštila sklo a následně se odrazila od země, abych v další chvíli vskočila do pokoje. Žádný pohyb navíc. Stačila jsem ještě zahlédnout narůstající překvapení ve tvářích těch starších členů rodiny, kteří si pomalu, příliš pomalu začínali uvědomovat, co se děje. Než se však zmohli na něco dalšího, kupříkladu na šok, strach, paniku, dřív než dokázali jakkoliv zareagovat na můj náhlý vpád, všichni do jednoho, vlivem mé schopnosti, explodovali, zanechavši po sobě pouze cáry masa a cákance krve. Střelnou zbraň, jež byla základním vybavením každého vojáka ROTS, jsem používala jen při dálkovém odstřelování, anebo při misích, kdy byla požadována těla dotyčných v celku. Tohle však nebyl ten případ. Bez zájmu jsem prošla pozůstatky dřívějších obyvatel tohoto domu a na stůl, u něhož předtím rodina seděla, jsem připevnila malou přenosnou výbušninu. Odjištěním pojistky a stisknutím jednoho jediného tlačítka jsem ji aktivovala a poté opustila místnost stejnou cestou, jakou jsem do ní i vstoupila, tedy oknem. Když jsem byla opět zhruba třicet metrů od domu, uslyšela jsem za zády výbuch. Teď by mělo být obydlí, v tuto chvíli již neexistující rodiny, zničeno a spolu s ním i veškeré důkazy o tom, co se právě stalo. Čistě a precizně, jinak to ani nešlo. Dopad, jaký bude mít exploze a následný požár na okolní stavení, už nebyl moje starost. Já jen splnila svou misi a to bylo vše, na čem záleželo. Vše, co mě zajímalo. A navíc jsem se nacházela na místě, kde jsou takovéhle zásahy ROTS na denním pořádku. Mohla bych tu vyhodit do povětří hned několik baráků a nic by se nestalo. Pomyslela jsem si, zatímco jsem kráčela ke svému nedaleko ukrytému vznášedlu. Ačkoliv by nebyl problém cestovat jen za pomoci trysek, které mám zespodu na chodidlech, při akcích jako je tato, preferuje ROTS užívání módu neviditelnosti, jež je zabudován do všech vojákům přístupných vozidel. Po nasednutí jsem spustila autopilota a kontaktovala základnu. "Tady číslo 327, Narami Zarate. Mise splněna," nahlásila jsem stručně, zatímco se vznášedlo vracelo spolu se mnou na jednu ze základen.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.