Narami Zarate

15. února 2013 v 21:25 | Admin |  Postavy
Jméno a příjmení: Narami Zarate

Rasa: Nadlidé - patří do mental i physical odvětví

Věk: 22 let (Sice nemá žádný důkaz, že jí je skutečně tolik, ale rovněž se jí neskýtá žádná možnost toto tvrzení vyvracet. A popravdě o něco takového ani nestojí.)

Schopnost: Za pomoci svých mozkových vln dokáže způsobit destrukci jakéhokoliv předmětu v rozsahu dvaceti metrů.

Místo pobytu: Základna ROTS

Zaměstnání: Voják ROTS

Vzhled: Narami je vysoká tmavovlasá dívka s tváří oproštěnou i od těch nejzákladnějších emocí. Má poměrně sportovní postavu, ačkoliv jen horní polovina je taková díky tréninku. Od pasu dolů je její tělo "stroj". Ovšem mechanická část je téměř nerozeznatelná od té organické. Pouze na dotek poznáte, že tu očividně bude rozdíl v "materiálu", jinak vzhledově jsou naprosto stejné. Kolem dívčina pasu se sice táhne tenká čára, jež odděluje obě dvě části, ale ta je natolik nevýrazná, že si jí při letmém pohledu ani nevšimnete. To spíš zaznamenáte tetování, která má Narami na pravém rameni. Pokud bychom chtěli shrnout styl, jakým se obléká a vynechali bychom popis ROTS uniformy, v které je však povětšinu času, můžeme říct, že je dívčin oděv poměrně obyčejný a většinou i praktický. V jejím skromném šatníku najdeme převážně černé oblečení, avšak má tam i pár kousků jiné barvy. Narami je v podstatě jedno, co si vezme na sebe. Hlavně když jí to neomezuje v pohybu.
Povaha: Dívka postrádá jakékoliv hlubší pocity, ba by se dalo říct, že žádné nemá. Jediná věc, jež je pro ni důležitá, jediný smysl života, který má, je plnění příkazů ROTS. Ostatní věci jsou vedlejší a vedle přidělených rozkazů zcela nepodstatné. Všechno co dívka dělá, činí jen proto, že jí to bylo nařízeno. Nezáleží na obtížnosti onoho úkolu, prostě ho musí splnit, i kdyby ji to mělo stát život. Pakliže je Narami nařízeno odstranit nežádoucí osoby, chladnokrevně se jich zbaví nehledě na to, jestli mají či nemají rodinu. Nezajímá ji provinění dotyčných ani nic podobného. Ne, akorát plní nařízení. Pokud se někdy zázrakem stane, že nemá žádné rozkazy, trénuje anebo si čte. Ovšem příběhy, které jí knihy poskytují, v ní neprobouzí žádnou emocionální odezvu. Vstřebává je, avšak postrádá obvyklé dojmy, jež se v lidech během čtení obvykle utváří. Vlastně se ani nedá říct, že by jí knížky přinášeli i byť jen vyloženě nepatrné potěšení. Naopak v ní nezanechávají vůbec nic a popravdě se literatuře věnuje jedině proto, aby nějak zaplnila čas doby, kdy konečně obdrží další příkazy.

Minulost: Existence Narami Zarate začala v bílé stroze zařízené místnosti na jaře 2700. Neví, zda vedla nějaký život i předtím, jelikož postrádá jakékoliv další vzpomínky až do té chvíle, kdy se probudila uvnitř uzavřeného boxu, z něhož přes průhledný kryt, viděla své okolí. Cítila se zcela dezorientovaná a vůbec netušila, kdo je, kde přesně se nachází a proč. Jediné co věděla je, že ta věc, v níž leží, je příliš malá na to, aby se mohla alespoň trochu pohnout, a ona nemá ponětí, jak se z ní dostat. Namísto paniky však v sobě cítila jen podivné prázdno. A pak se před ní objevily dva neznámé obličeje. Jeden patřil ženě a druhý muži. Oba měli ve tváři profesionálně odměřený výraz a jejich oči byly tvrdé a studené. "Číslo 327 slyšíte mě?" pronikl jí do uší něčí hlas. Ozýval se jí přímo u uší, patrně vycházel z nějakého reproduktoru. Zněl poněkud mechanicky a ona by patrně nepoznala, kdo mluví, kdyby neviděla, které osobě se pohybují rty. Byla to ta žena. "Pakliže mi rozumíte, zamrkejte," promluvila na ni znovu. Poslechla jí a učinila, jak požadovala. "Dobře," poznamenala postava před ní a po krátké odmlce pokračovala, "víte, kde jste? Jedno mrknutí znamená ano, dvě jsou ne." Dvakrát váhavě stiskla víčka k sobě a znovu je rozevřela. "Znáte své jméno?" vypálila na ni žena další otázku, aniž by se víc zabývala tou předchozí. Dívka se zamyslela, pokoušejíc se vybavit si, kdo by mohla být, ale v hlavě neměla nic. Jen temnou černotu, v níž nenalézala žádnou odpověď. Když nereagovala, otázala se jí žena ještě jednou o něco ostřejším hlasem: "Víte, jak se jmenujete?" Odpoutávajíc se od nicoty ve své mysli upřela na osoby před sebou o poznání soustředěnější pohled a dvakrát zamrkala. "Máte o sobě alespoň jakékoliv jiné informace?" Další ne. "Dobrá," pokývla neznámá hlavou nějakému vlastnímu poznatku, o jehož obsahu neměla dívka ani potuchy, ale zato muž vedle očividně velmi dobře věděl, oč se jedná, jelikož učinil přesně ten samý pohyb a uvědoměle na svou kolegyni pohlédl. Poté se otočil zpátky k dívce a tentokrát na ni promluvil on: "Jmenujete se Narami Zarate a je vám dvacet let. Nemáte rodinu ani jiné příbuzné či známé. Jste vojákem pracujícím pro Radical Organisation of Technology and Science, zkráceně ROTS. Momentálně jste v laboratorním zařízení na jedné z jejích základen." Po těchto slovech se vydal k ženě, která mezitím začala něco naťukávat do jakéhosi přístroje, jednoho z mála kousků "nábytku", jenž se v místnosti nacházel. Dívka viděla, že spolu cosi probírají, ale reproduktor k její smůle mlčel. Namísto toho se tedy jala vstřebávat nově nabyté informace. Bylo jich málo, ovšem zjistila, že jí naprosto stačí. Nerozuměla tomu, proč si připadá tak zvláštně, skoro jako by byla spíš pozorovatel než účastnice děje, avšak neřešila to. Vrtalo jí sice mírně hlavou, proč je vlastně zavřená do tohohle boxu, nepamatujíc si na nic z dřívějška, ale zjistila, že s každou další vteřinou jí to připadá víc a víc nepodstatné. Nejdůležitější byly informace, které jí podal ten muž. To bylo to hlavní, čeho si měla být vědoma. Těžko říct, kde se v ní brala ta jistota, ale prostě ji v sobě měla. Po chvilce postřehla, že se na ni obě osoby znovu zaměřily pohledem. Opět hovořila žena: "Teď vás pustíme z hibernační komory, v níž ležíte. Zůstaňte v klidu." Mrkla na souhlas, ačkoliv si nebyla jistá, zda je to z této větší vzdálenosti vidět. Poté uslyšela tiché cvaknutí a následně divný syčivý zvuk. Průhledný poklop boxu se pomalu otevřel a ona ucítila zvláštní pach, jejž však nedokázala identifikovat. " Vylezte a zkuste se postavit," zaznamenala další příkaz. Hlas zněl opět poněkud mechanicky, tudíž poznala, že zase patří oné ženě. Splnila, co po ní chtěla a vylezla ze svého dosavadního "vězení". Když stála na pevné zemi, uvědomila si, že je vlastně nahá. Z nějakého důvodu ji napadlo, že by jí to mělo být nepříjemné, ovšem ani teď necítila nic jiného než neurčitý pocit prázdnoty. Jak se na sebe dívala, zaznamenala tenkou těžko postřehnutelnou čáru, vedoucí kolem jejího pasu. Dotkla se jí a párkrát přes ni přejela. Nad ní měla hladkou kůži, z níž cítila své tělesné teplo. Pod ní však svými prsty nahmatala chladný kov. Vzhledově by se skoro nedal rozlišit horní části, ale na dotek bylo jasné, o co se jedná. Rozhodně o nic živého. Od pasu dolů bylo její tělo stroj. Nebyla si jistá, zda by tím měla být překvapená, ale vzhledem k tomu, že se v ní žádná obdobná emoce nerodila, přestala si samu sebe prohlížet a pohlédla na ty dva, co se jí předtím vyptávali. Po celou dobu, kdy se zkoumala, mlčeli, ovšem teď když viděli, že jim věnuje pozornost, začali zase hovořit. Konkrétně promluvila ta žena. "Můžete se normálně pohybovat?" zeptala se jí chladně a spíš než otázku, to dívce připomínalo příkaz. Protáhla se a jala se zkoumat, jak na tom tedy je. Jak její organická část, tak i ta kovová se zdály být v pořádku. Obojí ovládala perfektně a kupodivu ji netrápila ztuhlost ani nic podobného. Lidé kousek od ní ji s jakýmsi, pro ni těžko vysvětlitelným zájmem, pozorovali. Jako by byla nějaký objekt jejich výzkumu. Vědecký pokus, na kterém pracovali a teď sledují, zda dopadl úspěšně či skončil selháním. Když si byla jistá, že opravdu všechny její části pracují tak, jak by snad měly, zkusila, zda je schopná normálně mluvit. "Ano," odpověděla, "vše je v pořádku." Nebyla si jistá, jestli předpokládala, že bude její hlas znít nějak divně či naopak. Popravdě asi nic neočekávala. Ti dva před ní téměř nastejno přikývli a poté se slova ujal muž: "Pokud jste, půjdete s námi." Z ženina pohledu usoudila, že by s nimi musela jít, i kdyby na nějaké problémy přišla. Jen by jí patrně vzali na nějaké jinačí místo. Na nějaké horší místo. Dokonce ani tato představa s ní nijak nepohnula, a tak pouze přikývla, aby viděli, že rozumí a vydala se s nimi pryč z místnosti. Za dveřmi čekali další dvě postavy, obě oblečené v černé zbroji, očividně vojáci. V tomhle případě měli nejspíš sloužit jako nějaká ochranka. Obličeje měli zakryté, tudíž nedokázala určit, jakého jsou pohlaví. Spolu s vědci kolem ní vytvořili jednoduchou formaci. Žena kráčela před ní, vojáci jí šli po boku, z každé strany jeden a onen muž, pravděpodobně vědec celý průvod uzavíral. Bez většího zájmu postřehla, že si od ní všichni udržovali stále neměnnou vzdálenost. Ani moc blízko, ani moc daleko. Nejspíš něco takového už dříve secvičovali. Možná se jednalo o zcela standardní formaci, kterou by snad i znala, kdyby v hlavě namísto temnoty našla nějaké vzpomínky na dřívějšek. Jejich skupinka procházela nekonečným množstvím chodeb, zatáčela stále do dalších a dalších uliček. Pomalu to vyvolávalo dojem, že je ono laboratorní zařízení spíše jedno velké bludiště. Nakonec se přece jen zastavili před širokými bílými dveřmi. Ty se samy otevřely, aniž by dívka postřehla, že by kdokoliv z nich něco udělal. Jakoby snad již byli očekáváni. Možná tu jsou někde schované kamery? Na tomhle místě určitě. Případně tu ještě mohlo být ukryté čidlo, jež od někoho z přítomných přijímalo nějaký neviditelný signál, po jehož vyhodnocení jim umožnilo přístup. Další věc, k níž neměla žádné informace a stejně jako předtím zjišťovala, že jí to příliš nevadí. Svým způsobem si připadala taková utlumená. Jak ten dojem nazvala předtím? Cítila se spíše pozorovatelem děje. Ano, to je ono. Příliš dlouho se však touto myšlenkou nezaobírala, jelikož její skupinka vstoupila dovnitř a jí se okamžitě ujala jiná "parta" lidí. Dle bílých obleků je také zařadila mezi vědce. Kdo jiný by ostatně mohl být v laboratorním zařízení než právě oni? Na chvilku jí přišla na mysl otázka, jak vlastně ví, že mají být na tomto místě. Odkud zná pojem vědec? Odkud zná všechny ty pojmy, jež doposud použila? Zase žádná odpověď. S největší pravděpodobností nezapomněla úplně všechno, pouze informace o sobě a životě, který vedla. Raději se tedy soustředila na dění okolo sebe. Přítomní lidé ji všelijak prohlíželi, kontrolovali a později na ní prováděli různé testy, během nichž se o sobě dozvěděla hned několik dalších, poměrně zajímavých věcí. Zaprvé byla díky svým mechanickým nohám abnormálně rychlá, dokázala vyskočit až deset metrů vysoko a na jejích chodidlech se nacházely zabudované trysky, pomocí nichž mohla v případě potřeby létat. A zadruhé byla i její organická část geneticky upravená, tudíž měla mnohem lepší smysly než obyčejní lidé. Nejhlavnější se však vědcům jevila její extrémně vysoká mozková aktivita a vlny, které jejím působením vznikaly. Pokud se dívka soustředila, byla je schopná ještě více zesílit a následně silou vůle rozechvět okolní předměty. Při dalším zvýšení jejich intenzity docházelo k úplné destrukci těles, na něž působily. Dalo by se říct, že explodovali zevnitř. Později zkoušeli vědci tuto schopnost i na živých tvorech, ba dokonce na lidech. S dívkou to však nijak nepohnulo a docela chladnokrevně plnila všechny jejich příkazy. Nakonec si ji odvedla zase jiná skupinka lidí, opět s dvěma vojáky jako stráží. Zavedli ji do výrazně menší místnosti, kde obdržela uniformu vojáka ROTS a nějaké základní instrukce. Vesměs by se mohly všechny shrnout takto: "Plň rozkazy a nedělej nic, co ti nebylo výslovně nařízeno." To se dívce zdálo jednoduché a během chvilky se víceméně sžila se skutečností, že je pouze loutka plnící vůli těch, kdož stojí výše jak ona. Předtím než ji lidé konečně poskytli chvíli samoty, obdržela od jednoho z nich ještě jeden "zkušební" úkol. "Teď se identifikuj," přikázal jí dotyčný. Dívka se mu upřeně zahleděla do očí a poté hlasem postrádajícím i ten nejmenší náznak emocí prohlásila: "Jsem číslo 327, Narami Zarate, voják ROTS." Ano, to teď byla její identita, ať už se před jejím probuzením na základně stalo cokoliv. Její život začal před několik hodinami, když otevřela oči uvnitř hibernační komory a tohle byl zkrátka řád, jejž mu někdo jiný udělil. Ona se jím prostě jen musela řídit. Jednoduché a bezproblémové. Osoba jí její odpověď potvrdila mírným pokývnutím hlavy a poté spolu se zbytkem skupiny zmizela. Vteřinu po jejich odchodu si dívka uvědomila, že není potřebné, aby věděla, co a zda vůbec "něco" bylo předtím. K existenci jí bohatě stačilo pouze to, co jí dosud řekli. Pak už musela jen plnit rozkazy. V roce 2700 se zrodila Narami Zarate a o dva roky později je to pořád ta samá osoba jako na začátku. Až na to, že je zkušenější, vytrénovanější a snad ještě více oproštěná od pocitů a vlastních názorů.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.