Akira Hisakata

7. února 2014 v 21:16 | Admin |  Postavy

Jméno a příjmení: Akira Hisakata

Rasa: Člověk

Věk: 36 let

Schopnost: Inteligence

Místo pobytu: Malá Asie

Zaměstnání: Funguje jako učitel.

Vzhled: Měří něco málo pod 170 centimetrů, tak by se nedalo říct, že je to zrovna velikán, ale zas tak maličkej taky není. Na svou výšku je opravdu citlivý - nemá rád, když mu někdo řekne prcku. Váha je přizpůsobená váze a jestli sundá pokrývku těla, uvidíte pěkně vypracované svalstvo, za které může pravidelné cvičení tai-chi.
Jeho tmavé lehce zvlněné vlasy sahají těsně nad lopatky a volně spadají kolem oválného obličeje světlé pleti. Na obličeji pak pod hustým obočím najdete oči stejně černé, jako jeho vlasy. Mezi nimi spíš větší nos a tenké růžové rty, které obklopuje udržovaně vypadající bradka.
Je to nesmírně skromný člověk... když nepřijde řada na oblečení. Vezme si naprosto cokoliv, co mu dáte, ale vrátí se vám to ani ne do vteřiny zpět, jestliže to není tmavé barvy. Je naprosto nemožné ho vidět v něčem, co je světlejší než šedá, nebo hnědá. Převážně jeho šatník tvoří obyčejné košile, kalhoty a různé dlouhé pláště, takže na styl už tam moc vybíravej neni. Co se týče doplňků, tak ty mu jsou španělská vesnice - nikdy podobný zkrášlovadla neuznával. Když vidí někoho ošperkovanýho, což se vzhledem k prostředí často nestává, příjde mu dotyčná osoba umělá. Šperky jsou prostě levná krása. Často má na hlavě černý klobouk, který s ním všude chodí, ač se ke zbytku oblečení třeba vůbec nehodí.
Někde po kapsách má vždy aspoň nějakou dýku, aby mohl odrážet dotěrný hmyz. Není možný vidět mu v rukou střelnou zbraň. Co je fér na tom, když si jeden stoupne do rohu a začne pálit kulky po někom na druhém konci místnosti? Na palné zbraně od něj rozhodně chválu slyšet nemůžete. Umí základy pár bojových stylů. Mistr není, prostě umí jen tolik, kolik potřebuje na obranu sebe sama.

Povaha: Pro ostatní by sám sebe rozdal... v rámci možností. Na první pohled by ho jeden možná označil jako striktního a nespolečenskýho tvora, ale už jen po prvních větách vás dost možná přesvědčí o opaku.
Je sice milej tak nějak ke všem, ale rozhodně neni blbej. Nemůže začít bezduše věřit prvnímu, koho uvidí, takže si především hlídá i sám sebe. To ale neznamená, že by působil negativně - naopak i když dotyčného nezná, působí optimisticky a jak se zdá ho dobrá nálada jen tak neopouští. Úsměv mu z tváře zmizí jen ve vyjimečných situacích. Člověku jde někdy až hlava kolem z toho, že i po tom všem co si prožil mu z tváře úsměv nemění.
Není bojovník.. vlastně i do milovníka má dost daleko. Je prostě sám sebou, aniž by se nějak staral o tom, co si o něm lidé myslí. Nemá rád lež přestože sám někdy lže. Uznává nepravdu jen tehdy, kdy je nutná. Z toho vyplývá, že si ctí upřímnosti a nespravedlnost trestá. Nikdy by neodmítl člověka ve skutečné nouzi, ale podvodníky většinou pozná a ty žene svinským krokem.
Jestli mu jeden důvěřovat bude, či nebude už samozřejmě neovlivní, ale jestliže ano, může mít za jistotu, že zpětná důvěra bude zaručena. Za dotyčného by pak třeba položil i život, kdyby to bylo nezbytně nutný.
Rád si dělá srandu ze všeho kolem, snad aby setřesl tu pochmurnou atmosféru, která často vládne - všechno ale decentně, aby nikoho a nic neurazil. Často rád vypráví o svém životě, nebo vypráví historky a legendy na kterých je pravdy asi ještě méně, než na kdejaké pohádce. Často jimi chce jenom postrašit děti, aby nestrkaly prstíky tam, kde by o ně mohli přijít. Je dost inteligentní, ale povětšinou dělá úplnýho idiota, což je hra, kterou umí dost dobře. Zaprvé ho to jednak baví a zadruhé.. nemusí se furt chovat jako vzdělanec první třídy, nebo snad jo? Ani infarktové situace mu nedokážou zakalit mysl - ta je v klidu snad pořád.

Minulost: Nevyrůstal v žádném přepychu, ale jeho rodina si i tak žila relativně dobře i bez bohatství. Vždycky měli aspoň na chléb a něco k pití, což jsou vlastně jedny z nejzákladnějších věcí.
Vyrůstal sám jenom s matkou a otcem. Oba dva mu věnovali náležitou pozornost a už od mládí mu vtloukali do hlavy co nejvíce vědomostí mohli. Především mámu měl hodně vzdělanou. Pracovala dokonce i jako léčitelka, takže je samozřejmost, že se toho od ní měl co učit. Naopak od otce a strýce se mohl učit manuálním pracím. Učil se jak věci opravovat, smontovávat a později i jak vytvořit z různých součástek novou věc.
Odmala fungoval od brzkého věku pro Malou Asii asi jako Matka Tereza.. o několik let mladší, dost možná hezčí a po změně pohlaví. Nicméně vypomáhával starým lidem opravovat rozbité věci a pomáhal jim s tím, co už sami nesvedli. Nebyl problémové dítě, až na občasné lumpárny, který si neodpustí žádný chlapec. Do těchhle věcí ho většinou naverbovala Yumi, dívka ze sousedství jen o rok mladší, než on. Yumi byla dcera jednoho pacienta, kterému jeho matka zachránila život, jinak by dost možná vykrvácel. Od té doby se s jeho rodinou dotyčný muž stýkal pravidelně, tudíž si s jeho dcerou od dětství vypěstovával moc pěkný přátelský vztah. Spolu s ní pak vyrůstal, učil se všemu možnému a později i pracoval. Jeho práce většinou zahrnovala opravu dopravních prostředků, nebo jenom výpomoc v nějakém podniku. Vše probíhalo v Asii, nebo její blízkosti - z bydliště dlouhá léta nevytáhl paty především kvůli ochranářským pudům jeho rodiny. Logicky se tedy k nějakým velkým továrnám nedostal.
Díky prostředí Asie se ani s ROTS nikdy přímo nesetkal. Informace o nich měl jen z učení jeho mámy a to mu stačilo, nepotřeboval o nich vědět víc, tak se o to nezajímal až do jisté doby.Jednou dost pozdě večer se otec vrátil k nervózní rodině s těžce poraněnou rukou. Vysvětlil to tak, že byl zraněn během rabování pracovníků ROTS. Není divu, že Akiho tenhle fakt dost naštval a vydal se konečně do okolí. Bylo mu přibližně patnáct let. To bylo ale poprvé a snad i naposled, kdy jednal unáhleně - na půlce cesty k jedné menší základně byl zastaven Yumi, která mu jako obyčejně vrátila krev z hlavy zpět do těla. Vrátil se zpět domů k tátovi, který už stabilizovaný odpočíval, ale zášť vůči ROTS mu v hlavě zůstala. Nemusel zjišťovat proč to udělali - bylo mu jasné, že jeho táta chtěl určitě pomoci těm vyrabovaným a jen se vojákům připletl do cesty. Byl spíš rád, že se jim jeho rodič dokázal zdekovat, sic neměl zdání jak se mu to povedlo.
Nehodlal proti nim dělat zbytečné zátahy, ani je sabotovat. Prostě si jen zjišťoval informace k dobru od všech možných i nemožných zdrojů. Ale budiž, zas tak nevinná ta jeho touha po informacích nebyla - sem tam vzbouřil menší skupinku, která se vydala na obranu jiné pod zátahem ROTS. Věděl, že jako jedinec by proti nim nezmohl zhola nic a bylo mu i celkem proti srsti jen sledovat, jak lidé přicházejí i o už tak dost bídné zásoby čehokoliv.
Každopádně.. smrtelníkům čas ubývá rychle když se dobře baví, nebo mají dostatek práce. V jeho případě to platí dvojnásob - práce mu přinášela potřebné zabavení. Od dvaceti pěti se rozhodl předat to, co během let nasbíral jiným, takže mu lidé ze sousedství začali házet své děti do péče. Ne do péče jako takové - měl je prostě naučit základnímu vzdělání, což dělal dost rád. Když toho moc nezvládne fyzicky, nepočítá-li se oprava různých věcí, může pomoci aspoň takhle. Odjakživa považoval vzdělání za nutnější, než rvačky a rebelování. Rebelováním si nikdo nic nevydobude - pár vzbouřenců rozhodně nezvládne zlomit nadvládu trvající již několik let. Svoje štvaní proti jednotkám a mladickou nerozvážnost prostě zahnala do kouta vyspělost.
Jeho přátelství s Yumi zároveň přešlo v něco zcela jiného. Cítili k sobě mnohem víc a o nějaký ten pátek později jeho družce rostlo bříško. Zub času se logicky podepisoval i na rodičích, kterým musel pomáhat stejně tak, jako své těhotné družce. Z toho plyne, že se musel setsakra dost ohánět, aby to všechno stihl. Ale bohužel (nebo dík?) tato námaha netrvala příliš dlouho. O několik měsíců později přiběhla hrstka jeho žáků s nemilou zprávou. Kousek od trhu dál za Asií bylo nalezeno tělo Yumi. Už jenom od pohledu šlo znát, že jí vzala život nějaká střelná zbraň dost vysoké ráže.
Zprávu nesl těžce. Nezahynula přeci jenom jeho jediná láska, ale i nenarozené dítě. Trvalo pár let, než se mu na tváři zas vytvořil úsměv, pod jehož znovuzrozením se podepisuje mnoho z jeho žáků. Snad jako kdyby je během výuky i přivedl k dobré cestě, protože mnoho z nich zas rozdávalo svoje vydobyté vědomosti dál - učili další co a jak.
Asi rok na to přišel i o tátu, který skonal přirozenou smrtí. Není se čemu divit - byl už dost starý a nemocný a i když to byla taky dost velká rána, byl z větší části rád za to, že se jeho táta už nemusí mořit v bolestech. Táta měl možná za ženu léčitelku, ale i na tu se přihnalo stáří, tak už toho taky moc nezmohla. Po tátovi zdědil pár tradičních bojových zbraní, které ale z větší části používat neumí. Nebo umí, ale nepříliš obratně.
Zůstal sám s matkou o kterou se dál snaživě stará, nicméně je zřejmě jen otázkou času, když mu čas vezme i ji...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.